Kdy může vést obyčejný Evropan obyčejný život v Mexiku

1. Když umí španělsky

Moje představa, že se anglicky domluvím všude, se ukázala být dosti lichá. Chápu a nezlobím se (i když ano, jsem překvapená), že s pouhou angličtinou neobstojím v mexických obchodech, restauracích a ani tříhvězdičkových hotelech. Mnohem horší ale je absence běžného mezilidského kontaktu. Sedět se známými přítele vám bez pořádné znalosti španělštiny může způsobit pocit, že jste trochu rozumější kus nábytku, který přijímá lidskou řeč, docela rozumí, ale nepromluví a vlastně ani není o mluvený projev žádán. Evropan, který chce v Mexiku žít, by měl umět španělsky nebo možná skončí jako já - po dlouhé měsíce si bude povídat třeba s jediným člověkem a v horším případě tím člověkem může být on sám. 

2. Má-li za sebou skautskou minulost

Obyčejný Evropan si v Mexiku pravděpodobně bude muset pronajmout ne byt či garsonku, ale pokoj. A druhý den možná zjistí, že v domě neteče teplá voda. Logicky promluví s pronajímatelem. Ten mu slíbí opravu do pěti dnů. V Mexiku ale nějakým zázrakem čas plyne jinak. Dny a noci se sice střídají, ale možná jich uplyne patnáct, dvacet nebo třicetpět a vy se stále ještě budete bez milosti (a bez omluvy) otužovat. Mexické toalety také často nejsou pro citlivky. Nevadily vám táborové záchody sdílené se všemi? Pak buďte klidní. Á, jen se snad připravte na to, že mnoho Mexičanů neodhazuje použitý papír do mísy, ale do koše vedle toalety. Někdy to není pěkný pohled.

3. Pokud mu mít jedno zaměstnání připadá jako nuda

Zkuste se přihlásit jako odběratel běžných pracovních nabídek v Mexiku na www.tiptopjob.com a sledovat nabízené platy. Štěstím je narazit na místo s výplatou 10000 pesos, což se už považuje za příjem, z něhož nezbohatnete, ale můžete samostatně žít (pro převod na české koruny vynásobte částku 1,5). Zdrcující většina nabízených platů se ale pohybuje kolem 5000 pesos. Váš pokojík s koupelnou vás přitom může stát až 3500 pesos. Pak je na čase oprášit kytaru, osmělit se ke zpěvu na veřejnosti, zřídit si domací dílničku na výrobu bižuterie, vyřezat něco ze skořápek a rozšířit řady místních, kteří večer nabízejí své produkty a umění po kavárnách. Tento přivýdělek není věkově omezený, setkávat se budete s bližními zhuba od šesti do sedmdesáti let. Jediné, na co musíte tváří v tvář pokojným uživatelům kaváren zapomenout, je "Je mi to trapné". Nemusí. Nebojte, jsou na to zvyklí.

Stručně řečeno, začít vést obyčejný život v Mexiku bez pořádných úspor za zády je skutečné dobrodružství. Mně osobně nejednou bušilo srdce jako při adrenalinovém sportu, který nevyhledávám a ani mě nebaví. Když přičtu to, že i ve středním Mexiku může být po večerech pěkná zima bez možnosti zalézt si někam k topení, můj osobní závěr je: Mexiko jako místo pro život je pro odvážné, otužilé a houževnaté povahy.

 

Jak se pohybovat po 20milionovém městě

Ještě před několika lety chodila moje máma třikrát týdně na návštěvu pěšky. Nic nevadilo, že při tom přešla půl Brna. Trvalo jí to dvě hodiny. Chodila by tak dodnes, kdyby jí nebylo přes sedmdesát. V Mexico City si na to každou chvíli vzpomenu. Jak dlouho by člověk asi musel jít, kdyby se chtěl dostat z okrajové části města do centra? Dva dny? Já to rozhodně nebudu zkoušet. Jsem odtud nachozená ažaž. A hromadná doprava je jen částečná úleva. Je totiž docela...svérázná.

1. Chyť mě, když to dokážeš

V prvé řadě nespoléhejte na to, že v místech, která vypadají jako zastávky, skutečně něco zastaví. Místa u silnice se stříškou a lavičkou sice zastávky opravdu jsou, ale tak nějak orientační. Něco tam zastavit může, ale nemusí. Chcete-li mít jistotu, musíte si autobus stopnout. A klidně i mimo zastávku. Při nastupování to může být pro přespolního stresující chaos, ale při vystupování přijde obdobný postup vhod - když dáte řidiči znamení, zastaví vám prakticky kdekoliv.

2. Makrobus, autobus nebo račte metrobus?

Toto všechno jezdí po Mexico City a každý druh se liší kvalitou a cenou. Makrobusy a autobusy vás svezou za cenu dvou až šesti pesos za jízdu, pokud je tedy zrovna máte při sobě. Částku totiž musíte zaplatit řidiči do kasičky a přesně, protože řidič má zakázáno rozměňovat peníze. Na metrobus potřebujete kartu, kterou se elektronicky přihlašujete při vstupu na nástupiště a z níž se cena odečítá. Metrobusy dokonce hlásí zastávky a názvy vidíte na displejích, což je skvělé v případě, že si náhodou nejste jistí, jak zní názvy jako Tenayuca nebo Cuitlahuac. Přijdete ale o zážitky, kterými oplývají druhé dva autobusy. Každý řidič nabízí za jízdy jinou diskotéku - pěkně podle svého gusta. Jejich děti někdy cestujícím předávají jízdenky. Dveře se občas nedovírají. A bůhví kam ty autobusy vlastně jedou - jejich trasy nejde nikde vyčíst ani dohledat. Hlavně by vám ale neměla ujít správná mexická tlačenice. Já jako Češka smekám před tím, jak věcně a klidně Mexičané zvládají, když je autobus narvaný. Někdy si myslím, že běžný Mexičan by nejdřív musel přijet do ČR, aby se dozvěděl, co je to nadávání.

3. Když vám autobus nevoní

můžete jezdit metrem. To má zastávky stálé a jejich názvy přinejhorším uvidíte. Pokud vás na rozdíl ode mě jezdit metrem baví, Mexico City je město stvořené pro vás - na dvanácti trasách můžete jezdit snad do nekonečna. Když autobusy omrzí mě, jdu pěšky, jako chodívala moje máma po Brně. Cesta mi pak sice docela trvá, ale aspoň vidím věci, které bych z autobusu těžko vyfotila. 

Co mi brání v klidu se v Mexiku najíst

Jídlo v Mexiku je strašné! Teda ne jídlo samotné, ale proces než se k němu dopracujete. Ještě jinak. Vy buďte klidní. Jsem si jistá, že je to výhradně můj problém, všichni ostatní si určitě pochutnávají na mexických dobrotách kdykoli je napadne a kdekoli se ocitnou. Mně to nejde. Když v jednu odpoledne dostanu hlad uprostřed města, kde je jídlo k dostání na každém kroku, můžete se vsadit, že ještě ve tři budu město obcházet a hledat, kde se najím. O půl čtvrté konečně někam zapadnu a zaženu hlad, ale z padesáti procent se budu při odchodu v duchu chytat za vlasy: „Panebože, to zase bylo trauma!“

Co mi brání v klidu se v Mexiku najíst:

Zábrana první: Neumytýma rukama se přece nejí. Ani nevaří!

Představte si třeba Revoluční v Praze, Masarykovu v Brně nebo jinou českou ulici podél silnice a v ní vždy po pár metrech občerstvení. Ale ne stánek. Prostě vařič, velikou plotnu, obrovský hrnec a při nich člověka, který popadne těsto a začne chystat jídlo. Jídlo, které pěkně vypadá a voní tak, až se mi sbíhají sliny. Užuž se odhodlávám k objednávce, jenže když vidím, jak placky otáčí a rukama je plní, moje mysl mě zastaví. Kdy si ten člověk asi naposled myl ruce? A jak vůbec bere peníze? Má k tomu nějakou kapsu, pinzetu, asistenta, nějaký nástroj nebo používá jednu ruku pro jídlo a druhá je „nečistá“? A kde si ruce umyju já? Než se dostanu k tomu, proč asi doktoři trvali na tom, abych byla před odjezdem očkovaná proti žloutence, jsem už o kus dál a je jasné, že se tam nevrátím. Sama prostě na jídlo z ulice nemám odvahu. Když jsem ale se svým mexickým přítelem, nepřemýšlím nad tím. A pravdou je, že chuťově nejlepší jídla jsem měla právě s ním – na tržištích a na ulicích, vytvořená rukama přímo před námi.

Zábrana druhá: K cizím lidem se netulím

Dobrá, když přestanu mlsně pokukovat po jídlu z ulice, zaměřím se na místa, která jsou vevnitř. Schválně nepíšu „restaurace“, protože si pod tím slovem sama vybavím něco úplně jiného, než co vidím tady v Mexiku. V prvé řadě jsou nezřídka také částečně venku, otevřené do ulice a nemyslím tím jen vchod, ale i přípravnu jídla. Vnitřní část sestává ze stolků a židlí a stylem mi často připomínají spíš naše jídelny či bistra. Když do nich hladová nakukuji, odrazují mě dvě věci: když je tam moc prázdno nebo moc plno. Pramálo zákazníků mně, Evropance, připadá jako signál, že tam špatně vaří, když tam nikdo nechodí. Obsazené stoly jsou v mých očích dobré znamení, jenže… Kdybyste je viděli! Nevím, kde v Česku máme stoly tak blizoučko u sebe jako mají v těchto fondas Mexičané. Připadá mi to intimní, takovou blízkost bych čekala třeba v biblické škole k důvěrnému studiu Bible nebo naopak v sexuologické poradně… Nemůžu si pomoct, když jsem sama, fondas nejsou pro mě.

Zábrana třetí: Proč toho kolem jídla musí tolik namluvit?

Takže zbývají restaurace nebo místa, která se jim nejvíc podobají. Nepředstavujte si ale, že prostě

vejdete dovnitř, usadíte se, v klidu si něco vyberete a objednáte. Na mnoha místech to tak nechodí. Už u dveří se vás často někdo ptá, jestli jste sami nebo někoho čekáte, ke stolu, právě když se pracně snažíte pochopit, z čeho se jídla skládají, přichází personál, něco vám nabízí nebo rovnou pokládá na stůl a vy ani nevíte, co to je, chody při objednávání komentují nebo se ptají na podrobnosti, které jim nejste schopni zodpovědět, stejně jako vám číšníci anglicky nedokáží říct, z jakého je váš pokrm zvířete. Moje obědy jsou většinou jedno velké dobrodružství. Když už vím, co dostanu, většinou netuším, jaké to bude. Někdy ani nevím, jak se věc přede mnou na talíři jí a čím, když příbor většinou chybí. Z 99% si ale můžu být jistá, že dostanu maso, že – pokud využiju obědové menu – budu plná, ještě než se dostanu k hlavnímu chodu a že to, co bych si doma dala jako přílohu, dostanu samotné hned po polévce. A hlavně že nic neovlivním, protože moje španělština je ještě pořád neohrabané batole.

Sečteno a podtrženo  

V Mexiku se můžete najíst na každém kroku. Vegetariáni to mají těžké. Nejchutnější jídla dostanete,  

pokud nejste moc pintlich. Rozlučte se s bramborami. Užívejte si nepřeberného čerstvého ovoce,

džusů a pití s příchutí plodů, které u nás nenajdete. Nebojte se ochutnávat. Pokud jako já neumíte pořádně španělsky, stejně vám nic jiného nezbývá. Ale netrapte se tím. V Mexiku jste v zemi, kde se skvěle vaří, kde se ještě nehledí na zatracené kalorie a staré dobré škvarky jsou běžnou součástí jídel. Navíc, i když se vám oběd zrovna nevydaří podle představ, o moc peněz nepřijdete. A vždycky to spraví káva. Samozřejmě musí být mexická. Protože ta je nejlepší na světě.

První nesmysl o Mexiku - blondýna to tam má těžké

Ocitla jsem se v Mexiku naprosto nepřipravená. Zatímco jsem před odjezdem četla o pradávných předcích dnešních Mexičanů, o mayské civilizaci, Aztécích, konkvistě, boji o nezávislost na španělské koruně a o problémech s pozdějšími mexickými prezidenty, o každodenním životě v Mexiku jsem po příletu nevěděla zhola nic. Moje chyba. Připadalo mi zbytečné se tím zabývat - to přece poznám na místě! Ovšem na druhou stranu to, co jsem se o všedním životě v Mexiku mimochodem doslechla, byly nepoužitelné nesmysly.

Nesmysl první - Jako blondýna si tam užiješ pěkné věci!

Všichni na tebe budou zírat. Chlapi na tebe budou hvízdat. Budou tě obtěžovat. Budeš tam jako exot. Ne abys sama někam chodila po setmění! - to jsem před odjezdem pořád měla na talíři a servírovali mi to lidé, kteří v Mexiku v životě nebyli, ti, kteří zde žili i samotní Mexičani.

Zpracovaná jejich řečmi jsem hned po opuštění letiště čekala, že okamžitě budu jako pod reflektorem. Pořád podvědomě čekám, kdy to nastane, čekám a čekám už skoro měsíc a - ono to není tak hrozné. Nebo, lépe řečeno, je to jiné.

V Mexico City jsem široko daleko jedna z několika světlovlasých a modrookých lidí, jsem blondýna, güera, žena a většinou se po tomto obrovském městě pohybuji sama. Je logické, že jsem v záplavě tmavovlasých a hnědookých lidí snadno rozeznatelná. Samozřejmě že si mě lidé všimnou, ženy, děti, muži, ale pokud mi něco neuniklo, jediné na co se mi dívají jsou - chválabohu - oči. Někteří z nich mě pozdraví, mnozí dodají, že jsem moc pěkná (z čehož jsem v rozpacích - co by si mysleli, kdybych byla tmavooká?), někteří se zastaví, aby se zeptali, odkud jsem. Mou mozaikovitou španělštinou si řekneme pár vět a jdeme dál. V autobusech a obchodech se mnou většinou jednají trpělivě, usmívají se na mě a snaží se mi usnadnit můj vlastní strašlivý nedostatek, že pramálo mluvím jejich vlastní řečí (v restauracích je to horší). Navíc mám výhodu: jsem zapamatovatelná, takže když se do knihkupectví vrátím za dva dny, vědí, co hledám a v jisté kavárně už ani nemusím říkat, co si dám.

Ne, rozhodně si v Mexiku nepřipadám obtěžovaná, naopak. Navzdory stereotypům šířeným po světě mi za necelý měsíc pobytu Mexičané připadají zdvořilí, decentní, překvapivě tiší, klidní a disciplinovaní. Nejen vůči mně - exotovi se žlutými vlasy a modrýma očima - ale i na ulicích, v dopravních prostředcích a k sobě navzájem. 

Paradoxně to začínám být já, kdo se kouká po světlovlasých lidech a modrých očích. Mnoho jich v ulicích nepotkávám a když už se někdo objeví, většinou je v páru a mluví anglicky. Často mám chuť k nim přistoupit a udělat to, co dělají Mexičani - zeptat se odkud jsou. Zdá se ale, že naše kultury tomu nepřejí. Zatímco místní navazují kontakt, cizinci jako já se ode mě odvrací. To by ale bylo jiné téma. Moje téma bylo, jestli samotnou blondýnku v Mexiku čekají nepříjemné věci. Moje zkušenost to popírá.