Ocitla jsem se v Mexiku naprosto nepřipravená. Zatímco jsem před odjezdem četla o pradávných předcích dnešních Mexičanů, o mayské civilizaci, Aztécích, konkvistě, boji o nezávislost na španělské koruně a o problémech s pozdějšími mexickými prezidenty, o každodenním životě v Mexiku jsem po příletu nevěděla zhola nic. Moje chyba. Připadalo mi zbytečné se tím zabývat - to přece poznám na místě! Ovšem na druhou stranu to, co jsem se o všedním životě v Mexiku mimochodem doslechla, byly nepoužitelné nesmysly.
Nesmysl první - Jako blondýna si tam užiješ pěkné věci!
Všichni na tebe budou zírat. Chlapi na tebe budou hvízdat. Budou tě obtěžovat. Budeš tam jako exot. Ne abys sama někam chodila po setmění! - to jsem před odjezdem pořád měla na talíři a servírovali mi to lidé, kteří v Mexiku v životě nebyli, ti, kteří zde žili i samotní Mexičani.
Zpracovaná jejich řečmi jsem hned po opuštění letiště čekala, že okamžitě budu jako pod reflektorem. Pořád podvědomě čekám, kdy to nastane, čekám a čekám už skoro měsíc a - ono to není tak hrozné. Nebo, lépe řečeno, je to jiné.
V Mexico City jsem široko daleko jedna z několika světlovlasých a modrookých lidí, jsem blondýna, güera, žena a většinou se po tomto obrovském městě pohybuji sama. Je logické, že jsem v záplavě tmavovlasých a hnědookých lidí snadno rozeznatelná. Samozřejmě že si mě lidé všimnou, ženy, děti, muži, ale pokud mi něco neuniklo, jediné na co se mi dívají jsou - chválabohu - oči. Někteří z nich mě pozdraví, mnozí dodají, že jsem moc pěkná (z čehož jsem v rozpacích - co by si mysleli, kdybych byla tmavooká?), někteří se zastaví, aby se zeptali, odkud jsem. Mou mozaikovitou španělštinou si řekneme pár vět a jdeme dál. V autobusech a obchodech se mnou většinou jednají trpělivě, usmívají se na mě a snaží se mi usnadnit můj vlastní strašlivý nedostatek, že pramálo mluvím jejich vlastní řečí (v restauracích je to horší). Navíc mám výhodu: jsem zapamatovatelná, takže když se do knihkupectví vrátím za dva dny, vědí, co hledám a v jisté kavárně už ani nemusím říkat, co si dám.
Ne, rozhodně si v Mexiku nepřipadám obtěžovaná, naopak. Navzdory stereotypům šířeným po světě mi za necelý měsíc pobytu Mexičané připadají zdvořilí, decentní, překvapivě tiší, klidní a disciplinovaní. Nejen vůči mně - exotovi se žlutými vlasy a modrýma očima - ale i na ulicích, v dopravních prostředcích a k sobě navzájem.
Paradoxně to začínám být já, kdo se kouká po světlovlasých lidech a modrých očích. Mnoho jich v ulicích nepotkávám a když už se někdo objeví, většinou je v páru a mluví anglicky. Často mám chuť k nim přistoupit a udělat to, co dělají Mexičani - zeptat se odkud jsou. Zdá se ale, že naše kultury tomu nepřejí. Zatímco místní navazují kontakt, cizinci jako já se ode mě odvrací. To by ale bylo jiné téma. Moje téma bylo, jestli samotnou blondýnku v Mexiku čekají nepříjemné věci. Moje zkušenost to popírá.
Žádné komentáře:
Okomentovat